Nerad bych setrvával na tomto tématu, ale pokusím se uvést pár argumentů, proč mi představa ubohého primitiva bojujícího o holé přežití připadá jako mýtus z počátků společenských věd na konci 19. století, kdy se na historii lidstva nahlíželo jako na vývoj od primitivizmu k civilizaci. Tahle teorie má povážlivé díry a stojí pouze na technologické převaze tzv. civilizace.Sapazi píše:Tak s tímto zase nesouhlasím já. Ono se to lehko natuká do klávesnice v teple domova, ale věřit že Šajen byl po všech stránkách natolik zabezpečen že neměl nic jiného na práci než získávat hrdinské činy je pošetilé.Zůstanme při zemi. Každý primitivní národ má v prvé řadě co dělat aby přežil.Proto taky bylo válečnými čelenkami a pod. ověnčeno jen mizivé procento populace, naprostá většina ostatních měla, slušně řečeno, holou p.del a hladÁhanátamao'o píše: Indiáni na planinách ve své klasické éře o holé živobytí nebojovali. Jejich nadprodukce jim umožňovala čile obchodovat s jinými indiány i bílými a odvážím se tvrdit, že průměrný Šajen na tom byl v roce 1850 majetkově lépe než průměrný bílý Američan a byl mnohem lépe živený.
Lovecko-sběračské období lidstva, včetně osídlení Ameriky indiány a Inuity, je dokladem toho, že se mu dařilo. Při tehdejším řídkém osídlení (to platí i pro předkolumbovskou Ameriku) mělo k dispozici ohromné přírodní zdroje. (Kde jsou ty časy!) Zrovna překládám knihu Franze Boase o Inuitech a Boas na konci 19. století jednoznačně konstatuje, že Inuitové nijak nestrádali. Hlad jim hrozil jen na dlouhých cestách neznámou krajinou nebo při dlouhodobé nepřízni počasí, kdy nemohli vyrážet na lov tuleňů. Antropoložka (tuším) Margareth Meadová spočítala, že tradiční komunitě Sanů zabralo obstarávání obživy 2-3 hodiny denně. O tom se nám může jen zdát.
Šajeni, Lakotové, Vraní indiáni se pustili na planiny právě proto, že to po objevení koní bylo nesmírně výhodné, a enormně se jim zvýšil přísun bílkovin; možná i proto bývali vyšší než jejich sousedi mimo planiny. Catlin a další malíři nemají na svých obrazech nějaké trhany, ale vyšňořené lidi dobře vybavené zbožím evropské provenience. A oni nemalovali jen náčelníky. Šajenský šaman Bílý býk popisuje válečnou výpravu 28 mladíků proti Jutům v roce 1857. Měli málo zásob a chtěli lovit, ale moc jim to nevyšlo. To, že dokázali zhubnout tak, až se sami sebe lekli, nesvědčí o tom, že byli na nějaké hladovění zvyklí. Příběh ještě pokračuje. Když narazili na starého Francouze, který se oženil s Arapažkou, dostali od něj krávu a každý deku a košili. Šajeni si půjčili koně a posel přivedl z šajenského tábora příbuzné válečníků s dary. Nikdo neměl nejmenší problém dát Francouzovi koně a pět bizoních kůží. Podle Ewerse připadalo v roce 1868 na jednu šajenskou rodinu v průměru 13,7 koně. Bohatství samozřejmě nebylo rozděleno rovnoměrně, ale zase si nemůžeme představovat, že všechno patřilo 44 náčelníkům a ostatní neměli nic.
To, co si myslím, můžu klidně napsat na kousek papírku v dvacetistupňovém mraze uprostřed Slovenského rudohorí, než mi upadnou prsty. Na faktech se nic nezmění. Jistě měli na práci spoustu jiných věcí než sbírání válečnických bodů a lov - hry a klábosení, vyprávění příběhů, péči o děti, obřady, slavnosti, politiku, obchod, sex a koukání po holkách, vytrhávání chloupků, koupání atd. atd. Zdaleka největší nebezpečí pro přežití mrňavých Šajenů nepředstavoval hlad, ale sousední kmeny, s nimiž si konkurovali v přístupu k nejlepším lovištím a obchodním trasám, a proto opět... bodový systém a militarizace celé společnosti.
Těžko odhadovat, kolik Šajenů vlastnilo péřovou čapku: Malý kojot, dva Malí náčelníci, Rozzuřený býk, Medvědí muž, Orlí nos, Bílá žába, Bláznivá hlava, Kate Bigheadová, Vyjící vlk, Orlí hlava, Tupý nůž, Dřevěná noha, Dva měsíce, Osamělý jelen, Sekající, Červený pták, Urzon, Tři prsty, Snášející se na oblaku, Vlčí jméno, Žlutý nos, Bílý štít, Medvěd, Hromový pták... Několik desítek rodin to určitě bude. Dnes víme asi o sedmdesáti šajenských malovaných štítech. Určitě byl čas dělat i něco jiného než přežívat.
